Pověsti o Horšovském Týně

Pověsti o hradu a zámku v Horšovském Týně.

Pověst o paní Ziguně

Byly to smutné časy, když na hradě sídlil Volf z Ronšperka. K poddaným se nechoval hezky a nebyl ani mezi okolní šlechtou oblíben. Dokonce stanul i před soudem v Plzni, odkud si odnesl doporučení, aby s lidem přece jenom jednal lépe. Ostatně kdo by stál o nepokoje a vzpoury.

Pan Volf měl dobrodružnou povahu a často táhl na různá tažení. S manželskou věrností si ale hlavu nelámal - a dlouhé cesty mu poskytovaly příležitosti k milostným avantýrám. Jeho paní, Ziguna z Gutštejna, mlčky vše snášela, věřila, že se její manžel ke stáří přece jen usadí. Trpělivě vysedávala doma a přemýšlela, čím by si muže získala. Jenomže z jedné výpravy si pan Volf přivezl milenku, mladou a krásnou ženu. A tak jak byl nelítostný k prostému lidu, stejně řešil i svůj problém s první ženou. Mladé ženě slíbil manželství a svůj slib dodržel.

Svou první manželku Zigunu nechal zaživa zazdít do hradní zdi. Neobměkčil ho ani její pláč. Další den se konala svatba s mladou krásnou ženou.

Přízrak paní Ziguny prochází stále chodbami hradu a můžeme zaslechnout i její pláč. Pan Volf byl za svůj hřích proklet do vlkodlaka a pobíhá za nocí po Horšovském Týně.

Pověst o bílém jelenovi

Tam, kde z Českého lesa vytéká řeka Radbuza, stojí na skalnatém ostrohu město a starobylý zámek Horšovský Týn. Když se tu po třicetileté válce usadil štýrský rod pánů z Trauttmansdorffu a získal v české zemi bohaté a výnosné úřady a ještě další majetek, jeden z jeho pánů založil u zámku veliký park s oborou. Hrabě z Trauttmansdorffu miloval nade všechno lov. Nejenže rád zvěř střílel, on ji také choval. Zřídil novou bažantnici
a v horách pro černou zvěř oboru. Byl ale trochu podivín. Celý svůj život chodil v loveckém šatě a komnaty jeho zámku byly vyzdobeny vzácnými zbraněmi, loveckými noži, prachovnicemi a všelijakými trofejemi, které každému hostu ukazoval.

„Nebýt mne“, říkal hrabě, „panské lesy by byly brzy zpustošeny
 a zvěř v nich vybita. Všechno ale potřebuje svůj čas, aby z toho člověk měl užitek.“ Hrabě byl vdovec a s příbuznými se nesnášel. Říkával
o nich, že všichni čekají jenom na jeho smrt, aby si mohli mezi sebou rozdělit majetek. S hrabětem se nedalo o ničem jiném mluvit než o zvěři. Hosty vždycky vodil za deště a nepohody do zámeckého parku, kde dal vystavět pěkný pavilón s vyhlídkou. Odtud jim ukazoval srnce a jeleny, kteří se volně popásali na travnatých loukách.

„Vidíte je? To jsou moji nejlepší přátelé. Nic po mně nechtějí, klidně se pasou.
Když některého z nich trefím, ostatní mi to nemají ani za zlé.“

Mladí baroni se potají svému strýci posmívali, že se jednou z těch svých jelenů
a srnců určitě zblázní. Baronky bývaly způsobnější, hlasitě vzdychaly nad každým jelenem a panu strýci rády vychvalovaly jeho oblíbence. On jim však stejně nevěřil, a když
je vyprovodil ze zámku, volával k sobě svého starého a věrného komorníka.
Ten to s panem hrabětem myslel vždycky nejlépe.

„Tak to máme, Johan, na nějaký ten čas zase odbyto. Moje neteřinky mají pořádně rozmáčené střevíce a zašpiněné sukně a synovečci si budou mít co povídat
o bláznivém strýci. Myslím, že se tu nikdo z nich tak brzo neukáže.“

A měl pravdu. Po dlouhý čas chodila na Horšovský Týn jenom psaní se zprávami, kdo
se kdy narodil, umřel nebo oženil, a hrabě je házel napolo nečtené do staré truhly.
Už jich tam byla pěkná hromada.

Až jednou se stala se starým hrabětem veliká změna. Odkudsi dal přivézt bílého jelena. Byl to statný a vzácný kus. Myslivci s ním měli hodně práce, než ho složili z vozu a dali
do ohrazeného výběhu. Potom k němu nikdo nesměl, jenom sám hrabě ho chodil krmit
a staral se o něho. V tom čase ani na hony nejezdil a ze zámku nevyjížděl. Celé dny trávil
u bílého jelena. Jen komorníkovi se občas svěřil: „Johan! Ten bílý jelen je takový vzácný kus, že by sám císař mi ho mohl závidět. A jaké má moudré oči, jenom promluvit. Já mu rozumím.“

Komorník Johan vždycky trpělivě svého pána vyslechl. Byl už od něho na ledacos zvyklý. Sloužil u hraběte od mladých let a prožil s ním mnoho dobrého i zlého.
A když se mezi panskou čeledí začalo povídat o bílém jelenu, vždycky se sebral
a odešel. Lidé si totiž povídali, že je v něm zakleta duše milostpána hraběte.

Za nějaký čas si jelen zvykl na své zajetí a přicházel k hraběti sám pro skývu chleba nebo špetku tabáku. A tak se jednoho dne hrabě rozhodl, že bílého jelena pustí volně do obory. Když mu otevřel ve výběhu vrata, dloho trvalo, než z nich jelen vyšel. Jakmile ale ucítil,
že je volný, rozběhl se a zmizel mezi stromy. Hrabě
se spokojeně usmál.

„Však ty se ještě vrátíš,“ a sám šel pomalu k zámku.

Toho dne rozkázal, aby psi ze zámeckého příkopu byli odvedeni jinam a neplašili zvěř. Potom se hrabě zavřel ve své komnatě a do večera nevyšel. Komorník Johan několikrát klepal na dveře, ale pán se neozval. Už měl strach, že se hraběti něco přihodilo, a chtěl volat o pomoc. Tu se najednou dveře před ním otevřely a hrabě
se ptal: „Co se děje, Johan?“

„Hraběcí Milosti, už je dávno čas k večeři! Mám ji dát nosit do salónu?“ ptal
se roztřeseným hlasem komorník.

„Ne! Dej ji přinést sem!“ rozkázal hrabě a přistoupil k oknu.

Venku se smrákalo, ale ještě bylo rozeznat keře a stromy. Večeře byla už dávno
na stole, hrabě o ni neměl zájem. Najednou strnul, kývl na Johana, aby přistoupil blíž,
a ukázal mu oknem do parku. Za psím příkopem pod vysokou jedlí mihl se bílý stín,
ale brzy zmizel. Potom se zase objevil a stanul proti zámeckým oknům.
Nebyl to nikdo jiný než bílý jelen.

„Vidíš, Johan! Přece za mnou přišel a hledá mne!“ řekl hrabě a komorník
se pokřižoval, protože ten bílý jelen strašil jeho pána i v noci. Vtom jelen táhle zatroubil, zmizel mezi stromy a už se neobjevil.

Druhý den zrána zašel hrabě do jeleního výběhu, nasypal tam ovsa a do žebřin dal dobrého sena. Potom chvíli postál, ale když se bílý jelen neukázal, vrátil se zase
do zámku.

Od té doby, co byl jelen v oboře, myslivci museli pečlivě zavírat vrata, aby to vzácné zvíře nevyběhlo a neztratilo se.

Jednou šla oborou zámecká služka a cestou potkala bílého jelena. Ten se za ní rozběhl
a ona měla co dělat, aby mu utekla. Když se to hrabě dověděl, moc se zlobil.
Potom vydal přísný zákaz, že nikdo nesmí do zámeckého parku ani do obory.

Mnoho se toho napovídalo kolem starého hraběte a jelena. Všichni ale věřili,
že co se objevil bílý jelen v zámecké oboře, hrabě pomalu schází. On také celé dny proseděl u okna ve své komnatě a čekal, jestli se jelen neobjeví. Nic víc ho nezajímalo, nikam nejezdil, nepřijímal hosty.

„Ten bílý jelen bere našemu milostpánovi všechnu sílu,“ tvrdila v kuchyni stará Háta,
která se vyznala v kouzlech a čarování. „Kdyby ho dal utratit, sám toho jelena nepřežije.“

Johanovi bylo líto hraběte, ale neodvážil se ho varovat. Trpělivě sloužil pánovi
a viděl, jak mu valem ubývá sil. Hrabě brzy nemohl vyjít ani do parku a Johan
ho vozil v kolečkové židli až k brance, ale dál nesměl. Odtud se hrabě díval, jestli mezi stromy někde nezahlédne bílého jelena.

Brzy se o nemoci starého hraběte dovědělo příbuzenstvo a jeden přes druhého jezdil
na Horšovský Týn. Všichni ho chtěli potěšit, ale hrabě žádného z nich nepřijal. Jen jim vzkazoval po starém komorníkovi, že mají na návštěvu ještě času dost, až bude ležet v zámecké kapli s podvázanou bradou v truhle.

„Však se dočkají mého dědictví,“ smál se zlomyslně hrabě. „Jan musejí mít trochu trpělivosti.“ Potom se zase díval otevřeným oknem do zámeckého parku.

Bílý jelen chodil pod zámecké okno každého večera. Když měl hrabě ještě dost sil, vždycky mu házel kousek chleba. Jelen jej sebral v trávě a pak odběhl.
Potom poručil hrabě Johanovi, aby házel on chleba jelenovi. Ale Johan měl špatnou míru, nebo se mu tak třásla ruka, a jelen žádný chleba nedostal, protože jeho kousky padaly
do hlubokého příkopu.

Jednoho dne se udělalo hraběti moc zle a všichni mysleli, že večera už nedožije.
Doktor mu pouštěl žilou, ale nic to nebylo platno. Když se hrabě probral
a vzpamatoval z mdloby, nejdříve zavolal k sobě starého Johana, potom všechny ostatní
i s doktorem vyhnal.

„Ty mi, Johan, musíš dosloužit až  do k smrti! Proto jsem na tebe pamatoval také
ve své závěti a dědicové ti musí vyplatit slušný obnos.

Starý Johan byl dojat až k pláči. U postele stál s hlavou sklopenou a pořád jenom hraběti děkoval. Ten však mluvil rozvážně:
„Nyní mě, Johan, dobře poslouchej! Chci, abys mi prokázal poslední službu. Přitáhni moji postel k oknu, abych viděl, až přijde za večera bílý jelen.“
„Hraběcí Milosti, vždyť si jenom ublížíte,“ naříkal Johan a upravoval hraběti
pod hlavou prachové podušky. „Já se sám budu dívat a potom Milosti řeknu,
až přijde,“ nabízel se, ale hrabě trval na svém.
„Jenom udělej, jak jsem ti poručil. A dobře mne podlož peřinami! Potom mi ještě přineseš ty dvě kulovnice, co visí v zelené komnatě mezi okny. Dej pozor, obě jsou nabité!“

Komorník byl z toho vyděšen, ale poctivě udělal všechno, o co ho hrabě požádal.
Když se pak šeřilo, otevřel okno dokořán a stál vedle hraběcí postele jako na stráži. Hrabě těžce dýchal a oči mu zářily horečkou. V třesoucích se rukou pevně držel kulovnici, kterou mu Johan musel opřít o okenní rám. Celou tu dobu bylo v komnatě ticho. Večer už byl
co nevidět, a jelen pořád nepřicházel.
Starému Johanovi se už dělaly před očima mžitky a brzy neviděl nic než tmavé stromoví. Hrabě se ale trpělivě díval a dočkal se.

Když  se řádně setmělo, objevil se náhle mezi stromy bílý jelen. Jeho mohutné paroží
se několikrát sehnulo, když očichával kolem sebe zem. Potom pomalým rozvážným krokem vyšel až na samotný okraj zámeckého příkopu a otočil hlavu k zámeckým oknům. Vtom hrabě stiskl kohoutek a ozvala se rána, za ní pak druhá. Jelen strnul, potom vyrazil, ale po několika skocích padl jako podťatý.
„Hraběcí Milosti, to byla rána!“ ozval se Johan, který už v tom šeru nic neviděl, jen slyšel.
Když mu hrabě neodpověděl, honem rozsvítil lampu na stole, aby se podíval na pána.
Ten křečovitě držel v rukou kulovnici, ale už nedýchal. Johan honem běžel pro doktora, který popíjel víno v hostinském pokoji, a cestou mu všechno pověděl,
i to, že hrabě už asi nežije.

Druhý den našli myslivci v zámeckém parku zastřeleného bílého jelena a stará Háta všem povídala: „Já jsem to dobře věděla, že pánova duše byla zakleta v tom jelenu. A kdyby
ho byl milostpán netrefil, ani by nemohl umřít.“
Když hraběte uložili s podvázanou bradou v zámecké kapli do truhly, sjeli
se na Horšovském Týně všichni příbuzní a hlasitě naříkali nad nebožtíkem.
Jen starý Johan chodil jako tělo bez duše a nebyla s ním žádná řeč. Závěť byla otevřena
a on dostal vyplacený pěkný podíl ve zlatě, ale dlouho se z něho netěšil. Brzy nato umřel
a pohřbili ho v jednom rohu starého hřbitova. Nebylo nikoho, kdo by pro něho plakal, jenom stará Háta zaslzela a řekla:
„Byl to takový starý blázen, jako náš milostpán. Ať mu je země lehká, už dávno si zasloužil klidu.“
Starý hrabě Trauttmansdorff dosud leží v rodinné hrobce kostelíka U Svaté Anny na Vršku a občas se objevuje v zámeckých komnatách jeho duch. Bílého jelena však už nikdy nikdo neviděl.

 

Pověst o ohnivém kohoutovi

Byl to divný začátek roku, onoho patnáctistého čtyřicátého sedmého. Od roku loňského se přiostřilo napětí mezi českým panstvem a habsburským králem Ferdinandem I. Koncem roku dal stavovský výbor příkaz ke svolání zemské vojenské hotovosti k Bečovu, na jehož hradě seděl představitel vzbouřenců Kašpar Pluh z Rabštejna. Vojsko se ale moc ochotně nesjíždělo, bylo to takové nemastné – neslané, jako v Čechách skoro vždy.
 Ale lidí se to moc netýkalo. Zejména v Tejně, oni ti páni pořád něco chtějí, už přes sto let od těch hrozných válek je v Čechách divno. I v Tejně využil někdejší purkrabí bezvládí na pražském arcibiskupském stolci, kterému týnský hrad patřil a přivlastnil si ho.
 Také tuhá zima se letos nechtěla vzdát i když byl začátek dubna a blížily se Velikonoce. Z většiny komínů v Tejně se kouřilo, lidem bylo zima. Jenom hradní byly studené, nynější pán, od r. 1535 Jan Popel z Lobkovic mladší, dlel většinou v Praze, kde zastával vysoké úřady. Zvláště nyní musel, on vždy věrný králi, být v blízkosti dění.
  Hradní kovář Matěj tedy neměl moc práce. Tím víc se mohl věnovat své zálibě, ženským sukním. Mnoho jich už do svého domku, přimknutého k vnější hradbě hradu, přivedl. A vzápětí i do jiného stavu a do řečí. Zrovna vyhlížel někdejší úzkou střílnou na náměstí, kde ale v pošmourné mlze, zahuštěné těžkým dýmem z ohnišť nikdo nešel. Špatný den, no jo – třináctého, odvracel se Matěj od okénka, když ještě zahlédl, jak se náhle zřítila část prastaré hradby u městské brány. A odtud vylétl rudý záblesk. Ten poletoval z jedné doškové, či šindelové střechy na druhou a za ním střechy, vyschlé holomrazem, vzplály hned jako pochodně. Takže to nebyly jenom ženské tlachy o v dávných dobách zazděném ohnivém kohoutovi, kterého nikdo nesmí uvolnit, pomyslel si Matěj. Vymotal se z domku když už kohout proletěl celým městečkem a poskakoval se strašlivým kokrháním po hradních střechách.
  Matěj vběhl do kovárny, kde popadl velkou kovanou klec, na které měl dodělat zámek a vyběhl do hradu, který už z jedné strany byl v plamenech. Kohout poskakoval po střechách a dřevěném podsebití a ochozech. Matěj se bezhlavě za ním rozběhl. Po děsivé honičce, když se za ním už řítily krovy, se mu podařilo na ohniváka přiklopit klec. Kohout po něm sekal zobákem a prskal jiskry, kovář podsunul dno a s klecí seběhl po schodech a zasunul ji do hlubokého výklenku, který honem zarovnal kameny. Sotva se mu pak podařilo vyběhnout z hradu, který už byl v jednom plameni a za rachotu se v něm propadaly krovy, dřevěné patra a části zdí. Město Týn ten den lehlo popelem, všichni přišli o majetek, mnozí o život.
  Teprve za dva roky přijel pán Popel z Lobkovic do městečka, které už pomalu  z popela vstávalo, hrad ještě v rozvalinách. Vyslechl kováře Matěje, který mu vylíčil událost s ohnivým kohoutem, ale nemohl najít místo, kam ho zavřel. Zbytečně se Matěj obával, že ho pán vyplísní za pověry, vzdělaný pán uvěřil. A proto dal příkaz, aby se vyklidily jenom trosky a veškeré zdi z hradu se zachovaly, aby se kohout zase nedostal na svobodu. Italský architekt, kterého si přivedl, aby mu postavil moderní a pohodlný zámek, musel, ač velmi nerad, se přizpůsobit starému hradu. Hradní ohořelé zdi byly znovu omítnuty a tak dodnes nikdo neví, kde je ohnivý kohout zazděn. A nikdo se neodváží do starých zdí zasahovat. Jenom občas slyší zámecký personál tlumené vzteklé kokrhání, které se nese celým hradem – a zámkem do něj vestavěným.